Life is theater- 3.část

29. března 2013 v 19:02 | V. |  Life is theater
Ve středu večer napsaná třetí část, snad se bude líbit..

18:00, Doma u počítače
"Jinak se nic zvláštního nestalo. Mějte se krásně. Ahoj.." Dopisuju poslední řádky mého článku a pak už stačí jen ho dát na blog.
Odesláno.
"Konečně."
Zaklapuju počítač a únavou padám na postel a přitahuju si k sobě kytaru. Mírným proudem vzduchu z úst z ní sfouknu prach, už dlouho jsem na ni nehrála, nebyl čas. Mé prsty pomalu nahmatávají akord Am a nenuceně začínají hrát. Do hlavy mi najednou vtrhají miliony myšlenek, hlavně na onoho neznámého člověka, který se o mě, zrovna o mě začne z ničeho nic zajímat. To, že se o mě vůbec někdo zajímá je samo o sobě hodně divné. Určitě to musí být náhoda, jen se ptá, kdo jede do divadla, normálka. Nebo ne?
Začíná sněžit, na střešní okno pomalu dopadají tisíce vloček a můj dřevěný přítel klesá hlouběji do peřin společně semnou. A já pomalu u..us..usí..usínám.
7:00, Postel
"But maybe I'm just in love, when you wake me up.."
Otvírám pomalu zalepené oči a rozhlížím se, jestli jsem doopravdy včera tak brzo usnula, nebo se mi to jen zdálo. Najednou se podívám na budík…
"SEDM RÁNO?!"
V životě jsem nebyla rychleji oblečená a nasnídaná a nestihla jsem se ani učesat, takže vypadám asi tak, že mám vlasy, kterým nic neříká zemská přitažlivost, na laciném tričku rychle přehozený kabát s šátkem, otrhané džíny po starší sestře, oblíbené boty a milovaný ruksak, na kterém nosím svou sbírku placek. Prostě jako chodící mrtvola. Jelikož vím, že autobus nestihnu ani kdybych chtěla a ani kdybych byla řidičova dcera, tak by na mě stejně nepočkal, tak mi nezbývá nic jiného, než prostě jít do školy a dělat, že všechno je tak, jak má být.
7:53, Školní šatny
"Krucinál!"
"Co jeeeee?" slyším z vedlejší šatny.
"Zapomněla jsem si klíče! To je zase den."
Najednou vyjde školníkův syn Tim, moc milý kluk, jehož povahu neumí mnoho lidí ocenit. Už mi mnohokrát pomohl a já jsem mu za to vděčná, bez něj, bych se do šatny, do klece s koly, nebo třeba do úklidové komory nikdy nedostala.
"Ver, zase?" směje se.
"Timeee, prosím pomoct.."
"No jasně, co jsi zase dělala prosím tě?"
"Ani se neptej."
"Dobře. Prosím slečno, šatna číslo 8."
"Děkuji pane, jsem vám zavázána."
"Pro vás cokoliv, kdykoliv. Stačí poslat vašeho poštovního holuba a já přiletím na své věrné sově."
"Díky Time." celý Tim. I tuhle jeho stránku, nechápal snad nikdo, kromě mě a jeho dalších dvou kamarádů. Je to prostě Tim.
A najednou mě to napadlo.
"Time! Time počkej!"
"Ano, madam?"
"Nevíš náhodou.. No.."
"Anoo?"
"Jak se jmenuje jeden kluk z prváku..?"
"Ver, v prváku je víc než 15 kluků, jak to mám asi vědět?"
"Je takový vysoký, hezký.."
"Milý, roztomilý, chápu. Ale ne, nevím kdo to je, ani koho myslíš. Když mi ho ukážeš, zkusím se poptat. Ale počkej.. Proč se ho nezeptáš sama?"
"Já, já.." zvoní. "Já už musím jít, měj se Time a děkuju.."
"No, dobře.. Uvidíme se."
"Určitě."

Ani Tim neví, kdo to je. Napadá mě jen jedna myšlenka.. Existuje ten kluk vůbec?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama