Březen 2013

Life is theater- 3.část

29. března 2013 v 19:02 | V. |  Life is theater
Ve středu večer napsaná třetí část, snad se bude líbit..

Ten moment, když nevíte jestli to, co děláte je správně nebo ne.

19. března 2013 v 15:37 | V. |  Deník pubertální dívky
Nevím vůbec nic, nemám ani tušení co sakra dělám.
Dobře, vím, že nikdy nic nevím.
Ale aspoň jsem zjistila co nechci.
Nechci kluka.

Žádná očekávání = žádné zklamání.

9. března 2013 v 16:45 | V. |  Deník pubertální dívky
Ahoj.
Pomalu mi začíná docházet, že to co si vymyslím ve vlastní hlavě se nikdy prostě nestane, nikdy. (Teda pokud to zase nebude "Žežavíí, jako že jsem tu už někdy byl." ) A ano, štve mě to, protože některé ty představy jsou úžasné a hrozně moc bych si přála, aby se splnily, jenže ono... ono se to prostě nestane a já jsem pak zase zklamaná. Takže představy musí jít stranou. Ono je jenom strašně hezké si všechno představit jinak, uniknout z reality. Ale zase je tu zklamání a to je hrozný pocit. Prostě si nemůžu pomoc. Co příležitost, to představa. V dramaťáku, na ulici, doma, ve škole, kdekoliv.
(Pro lepší představu: jste ve škole a vidíte na lavičce sedět nějakého kluka, tak si hned začnete představovat, že k vám příjde s kytkou, nebo tak... Jo, tohle byl hoodně špatný příklad, snad chápete.)
Ale člověk přece potřebuje nějakou představu, nějakou naději, že se stane něco hezkého. Nebo ne?
(Dovolím si použít text z knížky Ghostgirl od Tonyi Hurleyové, díky kterému jsem nad tím začala přemýšlet)

"Když nad tím tak přemýšlíte, většina nadějí je falešných. Je to víra, že navzdory všem opačným důkazům dojde přece jen k naplnění toho, co chceme. Ale kde bychom bez ní byli? Je to kompas naší mysli, buzola našeho srdce, k níž se upínáme, když čekáme, až dorazí pomoc. Život bez naděje plyne jako rozbouřená řeka a my doufáme, že se v ní naučíme plavat."

Jsem jedna z těch lidí, kteří věří, že naděje nikdy neumírá a když jo, tak jako poslední. Věřím, že vždycky je naděje, i když je všechno ztraceno, pořád je tu naděje. I když se třeba potápí loď, tak lidem přece neřeknete, že je konec. Řeknete jim, že brzy přijede pomoc, že se nemají bát. Dáte jim naději.

Ne moment. Já se chtěla těch představ zbavit. Mé představy nejsou naděje, mé představy jsou... Mé představy. Někdy ani nevím, když se stane něco hezkého, jestli jsem si to jenom nevymyslela.
Asi nezvládnu se jich vzdát, ale zkusím... je omezit.
Žádné očekávání = žádné zklamání.

Mějte hezký víkend. Mějte naději.
Ahoj

I must stop. Aaaaaaaaa.

4. března 2013 v 20:35 | V. |  Deník pubertální dívky
Musím se přestat zajímat o, jak to říct slušně a vystihnout to... malé holky, chovající se jako kdyby jim někdo vymyl mozek?
Musím toho vážně nechat, protože ty jejich profily na facebooku mě vždycky tak rozčílí.. Asi takhle:
"Já kdybych byla její mamka, já bych jí dala, já bych jí vytřískala, že by si týden nesedla."
Moc kruté? Neřekla bych.
Ale opravdu... Děkuju, že mám normální desetiletou ségru, která má mozek. Děkuju!!!
Těm holká je od 9-10, na facebooku nemají co dělat, ale každý měl facebook prostě dřív, takže tohle se kritizovat nedá..
JENŽE
Ty holky si každý den dají na profil přes miliardu fotek a píšou k nim takové neskutečné s.....
Já.se.zcvoknu.
Já si myslím, že jsem si určitě v deseti nepsala k fotkám: FUCK YOU, BITCH. FUCK tohle, FUCK tamto, FUCK nevím co....
Silně pochybuju, že ví co to znamená -.-
Vždyť i já ve svých skoro 14 sotva řeknu nějaké sprosté slovo (no dobře, ale prostě oproti spolužákům to zas tak nepřeháním) a oni co fotka co někoho pošlou nevím kam, za hory.
Achjoooooo musím přestat. Protože.jsem.zase.naštvaná.
JENŽE TO NEJDE.
Kam míří dnešní generace, to vážně nevím.
Ségro, ještě jednou díky za tvůj mozek, já bych se asi zcvokla, kdyby si byla jako ony, bylo by to největší zklamání v mém životě.
A díky, že neposloucháš Biebera!

Dobře, končím s tím. Asi si je budu muset vymazat z přátel, protože..
Ne, už ticho.
Končím.

Mějte se krásně a prosím, předtím než něco napíšete, nebo něco řekněte, použijte mozek.
Děkuji.

Be different

1. března 2013 v 17:03 | V. |  Fotím
Nevím kdo všechno čte můj blog, tak doufám, že je ta fotka nějak neurazí, nebo něco. Jasně, v čem by je asi mohla urazit, ale můžou se najít i takoví lidé, kdo ví...
Je to fotka z cesty do kina, asi budu vypadat jako velký úchyl, když tajně fotím mé spolužáky když jdou, ale tohle byl tak super nápad, takže jsem na to vůbec nemyslela.
Hope you'll like it.

March

1. března 2013 v 16:26 | V.