Listopad 2012

I hate me :)

30. listopadu 2012 v 20:31 | V.

I need you. Nothing more. Nothing less.

25. listopadu 2012 v 19:00 | V. |  Deník pubertální dívky
Hodně věcí jsem ztratila, hlavně tento rok. To jsem ztatila jednu z nejdůležitějších a nesnáším ty, kteří si toho neváží, ani neví, jak bych byla ráda, kdybych ji měla, ale o tom jindy.
Teď bych potřebovala někoho, kterého nejen budu mít ráda já, ale hlavně mě bude mít rád on a bude mou lásku opětovat. Potřebuji někoho, kdo mi pomůže, vyslechne mě, obejme mě, ne kamarády, ale někoho, komu dovolím překročit mou "intimní zónu" (která je myslím do 60cm) až k mým ústům jen, aby mě políbil. Potřebuji jiný druh kamaráda, potřebuji přítele, toho pravého, který vás rozesměje, políbí, obejme, drží vás za ruku a tak. Pomohlo by mi to z problémů mnohem víc. Nechci urazit nějak mé přátele, jsou úžasní a opravdu mi pomáhají, ale chápejte, přece jen, když máte někoho, kterého můžete nazývat svým, tak je to o něčem trochu jiném. Ano, docela hodně krát jsem odmítla někoho, kdo o mě měl zájem, vždycky to byli super kamarádi a já nikdy neuvěžovala nad tím, že by chtěli být "něco víc" a většinou proto, že jsem v hlavě měla úplně někoho jiného. Přála bych si mít někoho takového, vůbec netuším, kdo to nakonec bude, teda jestli vůbec někdy někdo bude. Ale prosím, ať je to co nejřív. Nechci nic víc než to, hezké vysvědčení a zdraví&štěstí všem mým kamarádům, rodině, všem na světě,... Milý Ježíšku, prosím naděl mi někoho takového, prosím. Byl by to ten nejlepší dárek na světě (a to si přeju tričko Nyan cat -.-)...

Prosím, to je to, co potřebuji...


No, pleaaaaseeeee...

25. listopadu 2012 v 13:58 | V. |  Deník pubertální dívky
Tento týden jsme měli třídní schůzky, pro mě dopadly nad moje očekávání (dokonce se nezmiňovalo ani mé neustálé kecání...). Ale mrzí mě, že našeho třídního nebudeme mít až do 8.A8. Ani nevíte jak... Já, já ho mám opravdu moc ráda, dokonce říkám, že je to moje platonická láska :D Prostě vidím v něm někdy i svůj vzor a je dost podobný mému bráchovi, takže možná i pro to, ho mám tak ráda a když mi mamka a i on řekli, že je naším třídním příští rok naposled tak mě to začalo strašně mrzet a chtělo se mi... možná, že se mi chtělo brečet. Vždyť třídnictví je něco jako rodičovství, nemůžete se jen tak zbavit svých dětí ne? Proč nás už nechce...? Dobře, možná že nás chce, ale jednoduše to nejde... Já tu naši řediteklu prostě nesnáším, přijde mi, že všechno dělá proti nám, všechno. Mě to bude jedno, já za ní prostě zajdu a budu u ní klečet na kolenou a prosit jí, ať nám ho nechá a jestli to neudělá, tak k ní budu cítit nenávist do té doby než neodmaturuju a možná ještě déle. Jsem vážně magor, jenže si myslím, že nejsem jediná, kdo pana profesora zbožňuje, on je vážně skvělý učitel...
A mimo školu se asi nic zajímavého neděje, jen se strašně těším na 14. prosince, má být HOBIT<3 a já se neskutečně těšííííííííím, nemám sice zatím s kým jít, protože většina mých kamarádů moc Pána Prstenů nežere (aspoň ne ta, jako já :D), takže buď se najde nějaký dobrovolník mužského rodu, který mě na něj pozve (nejlepší možnost a ještě k tomu kdyby to nebyl jen tak nějaký dobrovolník, protože ten tamten se na to těší stejně jako já :D ale je to nejméně pravděpodobné -.-), nebo půjdu s kamarádkou, ale ta neví jestli nepůjde s bráchou, nebo prostě a jednoduše sama. Uvidí se.
Mějte se krásně.

Bla bla? Bla bla!

21. listopadu 2012 v 20:43 | V. |  Deník pubertální dívky
Ten moment, když si uvědomíte, že váš život jde pořád dokola a pomalu vás to přestává bavit. Jo, je to hrůza. Chtěla bych zažít něco inspirativního, nebo co by ovlivnilo můj život, ale k spravilo ho k dobrému ne, že by z něj udělalo trosku jako předešlé události, jen to prosím už ne. Začíná se ze mě stávat stvoření, které vůbec neví kdo, nebo co je. Asi to bude hodně pubertou, protože poznáváme sami sebe a bla bla (ale já mám pubertu ráda, je to asi nejlepší, ale zároveň asi nejtěžší období, protože z dětství si nic moc nepamatuju a dospělost, dospělá ještě být nechci). I ve tříde, prostě všude dřív mluvím než myslím a řeknu vždycky takovou KRAVINU. Dobře, možná že se jí někdy i mí drazí spolužáci zasmějou, jenže jsem zase za největšího šaška třídy a ... Příjde mi, že u nich nemám žádnou, no že mě neberou, jako že mě berou jako někoho pro srandu, ale když o něčem začnu hovořit vážně, tak ze mě dělají šaška oni. Ne, je to kravina. Prostě zase píšu kraviny.
Do projektu jsme měli napsat jak si představujeme svého vysněného kluka. Napsala jsem tam pěkně dlouhý odstavec, který začínal tím, že je to jenom sen a že takového nikdy nenajdu, mezitím bylo spouuustu krásných vlsatností dokonalého kluka, který neexistuje nebo pokud existuje tak buď za a) je gay. za b) je zadaný. za c) není ani gay ani zadaný, ale o mě by si ani kolo neopřel a odstavec končil tím, že mi je jedno jaký bude, jen aby mě měl rád. Vážně "chytré", co? A kluci jsou mi teďka fakt u, nezáleží mi na nich. Nechci zase doufat, prostě na to kašlu. Třeba nebudu mít kluka až do 20, no co, mě už to je vážně jedno. Přála bych si, abych se seznámila s klukem, se kterým bych se první nesnášela, hádala a jak jsme se začali poznávat tak by jsme zjistili, že se vlastně máme rádi a pak víc než rádi a i kdyby jsme byli spolu tak by jsme měli ty stupidní hádky jestli je hezčí roztomilá lištička nebo panda a já bych ho mohla pořád provokovat a on by to bral a ještě by mi za to vlepil pusu... Achjooo nesmím být tak naivní. (Btw. to s těmi hádkami mi připomíná jeden můj oblíbený Anime seriál- Lovely complex, je skvělý, fakt, doporučuju...)
A ještě něco! Každý den si slibuju jak si ho a kluků nebudu všímat a jak nebudu dělat každodenní kraviny, ale ne, já zase, když kolem mě projde mohla bych se utomit ve svých slinách a vypadám jak rajče, když si náhodou vzpomene mě pozdravit a zase, když se v předmětech povídá o něčem vážném nebo prostě o něčem řeknu nějakou hovadinu (viz. dnešní biola, když jsme se bavili o dítěti u matky v bříšku a vůbec o nějakých věcech co s tím souvisí a já se zeptala, co se stane, když si to dítě v tom břiše prdne...). Já se sobě tak strašně směju.
Ano, opět kraviny a bla bla bla bla bla...

Mějte se krásně a najděte si kluka/holku, který/á vás bude milovat a když už ji/ho máte, tak si jí/ho sakra važte!




(Mimochodem, poslechněte si tohohle úžasného, nádherného a vůbec všechno kytaristu, já vím, že mám celkem hrozný vkus na kluky, ale mě se líbí, mě se líbí korejci, japonci atd. mě se líbí on a ještě k tomu jak božsky hraje na kytaru...<3)
A já si takového vezmu!

Happy? Yes. NO. Yes. NO. Yes...

19. listopadu 2012 v 18:51 | V. |  Deník pubertální dívky
Ahoj :)

Tak pro tentokrát jsem šťastná. (KLEP, KLEP) Prosím ať mi to vydrží možná co nejdéle, prosím já nechci být pořád zle naladěná... Ze začátku, dějepisná olympiáda dopadla skvěle. Umístila jsem se (ve školním kole) druhá! Což je úplně supeeeeer :) Sice možná nepostoupím, ale je to prostě bájo. V pátek jsem byla strašně naštvaná, no spíše sklamaná z dramaťáku, protože naše zasloužené pidi role, o které usilujeme víc jak 2 roky, dají .... které hrají prvním rokem. Ano, člověka to naštve a mě z toho bylo do breku, prostě mě to vážně mrzelo. Náladu mi zpravila až každopáteční vycházka s kamarádkou a nábožko. Víkend byl bouřlivý, protože jsme byli pryč a byly u nás neteře, ale i to bylo fajn...
A konečně dnešek. Dnešek mám ráda, opravdu. První hodinu jsme psali písemku z dějáku a já jsem zase napsala slohovku. Náš profesor nemůže pochopit, že já jinak než nazpaměť se to naučit neumím a že jinak než takhle dlouze mu to nepopíšu. A to mi tolikrát opakoval: "Verčo, ale já po vás nechci, aby jste se to učili nazpaměť." a "Napište to STRUČNĚ." Ale já jako kdybych vždy slyšela: "...ale já po vás neCHCI, aby jste se to učili nazpaměť." a "Napište to stručně CO NEJDELŠÍ" Jo, jsem blázen, ale pak jsem na sebe aspoň hrdá a tento rok se o ty známky opravdu snažím... V matice jsem (skoro) všechno kupodivu chápala a z bioly ze zkoušení 1 a z čejáku ze slohovky 1-, takže super čuper joooo. (Ano, až teď mi docvaká jak všechny asi zajímají moje známky...O.o) A pak už nic s hodinami nového...
Nejlepší část dne bylo asi čekání po škole na doučování chemie. Jo, bylo to skvělé. První hodinu jsme se sice s kamarádem strašně nudili v šatně, ale pokecali jsme si, zasmáli se a má mě za úplnýho magora, ale co. :D
Další hodina čekání byla skvělá, hráli jsme totiž fotbálek s bratrem a jeho kamarády. Jo, bylo to super i když jsou to všichni strašní úchylové a celkem dementi tak to bylo super. A zjistila jsem, že jeden z bratrových kamarádů, kterého jsem do dneška považovala za úchyla, je fajn a relativně v pohodě :)
(Já vím, píšu asi dost velký a nesrozumitelný ... :D)
Prostě tenhle den byl skvělý a doufám, že budou i ty ostatní...
Mějte se fanfárově.

I will do it. I must.

13. listopadu 2012 v 20:55 | V. |  Deník pubertální dívky
Začíná ze mě být, jak bych to řekla, no šprt. Definujte mi slovo šprt, já totiž vůbec nechápu pointu toho slova. Je to prostě člověk, co chce něco v životě dokázat a proto se učí a nekašle na školu? Ano, tím pádem jsem šprt. Nemůžu pochopit ty lidi, kteří někomu nadávají tím, že mu řeknou, že je šprt a sami jsou úplně vygumovaní, ale o tom jindy.

Prostě mi tento rok hodně záleží na známkách. Slíbila jsem to a dodržím svůj slib a vždycky si říkám, že dodělám gympl, maturitu, vysokou, najdu si práci, nějakého hodného manžela, postavíme si dům a budu mít kupu dětí a budu to dělat pro ty děti, aby měly krásný život a budu se snažit, aby měli tak skvělé rodiče, jako mám já... Pololetí je ještě (celkem) daleko a já už se stresuju, jestli z toho dostanu 1 nebo 2. Hlavně nechci žádnou 3 a hlavně ji nechci z matiky. Já to prostě umím líp než na 3, vím to...
Zítra mě čeká test z ajiny, ajinu mám osobně hodně ráda, ráda mluvím anglicky nedělá mi to nějaký problém, takže doufám, že ho napíšu dobře. Na čem mi nejvíc záleží zítra je dějepisná olympiáda. Já dějepis miluju. Je to můj nejoblíbenější předmět a učí ho můj nejoblíbenější učitel. Nikdy mi nešly žádné takové olympiády a nevím co jako klokan, matematické, fyzikální atd. Vždycky jsem byla mezi posledníma. Tentokrát nechci, chci si dokázat, že aspoň v dějáku umím někoho porazit a chci ukázat nejen sobě, že prostě mám i na víc a že nejsem vždycky ta poslední. Musím a jestli to nezvládnu a nepostoupím tak se v sobě hodně zklamu a budu si věřit ještě míň jak před tím. Ano, konkurence je hodně silná, je tam dost inteligentních lidí a nejen z naší třídy, ale já to udělám, napíšu to dobře, já se budu prostě snažit a dám do toho všechno. Vím, zní to jak kdybych šla do nějaké války, ale já prostě a jednoduše musím.

Mějte se krásně a držte mi palce.

Goodbye...



Nenapadá mě žádný nadpis. -.-

8. listopadu 2012 v 21:00 | V. |  Deník pubertální dívky
Dobře, za prvé se vám omlouvám, že jsem relativně dlouho nepsala. Zadruhé se omlouvám za to, jak píšu. Když si to po sobě čtu, je to hrůza vím... A moje nálady jdou od desíti k pěti. Je to pořád nahoru a dolů jak ze špatného seriálu, se špatnými herci, špatným názvem a ten seriál ne a ne přestat vysílat.
Vlastně žádné dny se nestalo zase nic nějak hezkého nebo tak a když jo, tak to zase spadlo dolů. V pondělí jsem byla ještě celá rozpuštěná z našeho hodinového chatu, ale celý den jsem měla obavy jak bude vypadat úterní divadlo (Ano, pokud můj blog už nějaký ten pátek čtete tak víte, že jezdím každý měsíc do divadla!). Vůbec se mi tam nechtělo, bála jsem se, že to bude zase hovadina jako Gotwaldov. Dobře, on hovadina možná nebyl, jenže naše generace to prostě nepochopí, protože jsme to nezažili, ale nikdo nám to prostě vyčítat nemůže, byli jsme tam za největší znuděné pitomce a tleskali jsme ze slušnosti, ale to už je prostě tak. Neměla jsem na to vůbec náladu a to se vždycky na divadla tak neskutečně těším. A ještě k tomu vím, že když je v divadle nějaká zamilovaná nebo romantičtější scéna tak se zapřemýšlím "Jaké by to bylo kdyby..." A začnu se dívat po těch zamilovaných párech po divadle, jak se drží za ruce, sem tam si dají pusus a tak a je to hrozné, opravdu, protože když si uvědomíte, že asi nejspíš sami nic takového nikdy nezažijete, tak vás to zabíjí. A psali jsme slohovku. To byla ta moje nejvíc odbitá slohovka co jsem kdy psala. Fakt, já se na to prostě vykašlala a to mám líčení ráda, takže čekám tak za 3, což' je sice dobře, ale jestli dostanu 3 z čejáku, tak se normálně kopnu do ...
Ještě ten den jsem na sebe, ale musela být pyšná. Učila jsem se snad nejlíp ve svém životě, na úterý i na středu a byla jsem na sebe fakt hrdá, takže to bylo celkem fajn.
No ok, ok... Divadlo bylo úžasné, takže aspoň tohle je dobrá zpráva. A nejvíc mě asi potěšila hned první věc jak jsme přišly na nádr. Byla tam kamarádka s jejím bráchou, on vypadal už na první pohled přátelsky, mile a ten oblek mu sekl, to se musí nechat. Počkejte, nejlepší věc na tom byla ta, že když jsme se představovali tak on nám podal ruku. Já vím, já vím, ale na mě to udělalo strašný dojem, ti dnešní frajírci mávnou, nebo ani to prostě to odbydou a on nám podaaal ruuukkuuuu a pak celý den držel dveře. (Trochu odbočím, ale mám takový jeden "test na kluky". Vždycky, když se potkám s nějakým klukem u dveří tak se ho schválně zeptám "Jdeš?" a usměju se. Pokud mi ty dveře podrží prošel, pokud ne, padadadammmm...) Potom byla ještě super věc učení s Etnis. Změnila jsem na ní názor, je fajn a má u mě obrovský plus a dík. Naučila mě biolu a úplně geniálním způsobem, je super, fakt... Možná se mýlím, ale prostě jo. Nakonec byl úterek fajn i středa se dala, pak nastal kolabs, ale o tom v druhém článku, už teď je toho moc, ať tu neumřete nudou. Tak zatím.

Carry on!

3. listopadu 2012 v 17:59 | V.

If you're lost and alone,
or you're sinking like a stone.
Carry on!

May your past be a sound
of your feet upond the grand
CARRY ON!